7 / Byt

V halls (na kolejích) pracuje hlavní vedení, lidé, kteří se starají o chod všech bytů a úklid a vždy také několik studentů. Na té mé jsou konkrétně tři.

Ti mají na starost například předávání příchozích doporučených obálek a balíků, pořádání různých akcí (např. promítání vánočních filmů, brunche, workshopy vaření, výlety do okolních měst,...), ale také bydlí přímo na koleji a jeden z nich je vždy dostupný 24/7. Na dvěřích recepce je číslo, na které můžete v krajní situaci zavolat klidně o půlnoci (a někoho vytočit - myšleno doslova i obrazně) a daný člověk udělá (i když trochu mrzutě), co je v jeho silách, aby vám v danou chvíli pomohl.

...

Čekali jsme zhruba 25 minut na recepci. Byl tam jen chlápek (kdo to vlastně byl?), který zavolal někoho ze studentů, aby se nás dál ujal a co nejdřív nás zaklidil do našich budoucích bytů.

Tohle byla vlastně první chvíle, kdy už i komunikace byla jen a jen na nás.

Myslím, že to byl hlavní důvod toho, proč jsme (nebo teda alespoň já) nevydedukovali, co se vlastně děje... A tak jsme jen unaveně a nervózně postávali na místě a doufali, že už se brzy stane to, na co asi teda nejspíš všichni čekáme a že co nejdřív zalezeme do (snad alespoň trochu přijatelných) postelí.

Po nějaké době přiběhla vysmátá černoška s mokrými vlasy v turbanu. V tu chvíli nám asi všem bylo jasný, že jsme celou dobu čekali jen na to, než se studentka vysprchuje.

Vzala nás do kanceláře, kde jsme spolu s ní všichni vyplnili několik papírů. Potom už vybrala ze stovek svazků klíčů a čipů ty 4 správné a šli jsme ke vchodům jednotlivých částí koleje.

...

Budova mé koleje má tvar obrysu čtverce. A jako první na mě celkově zapůsobila fontána a malý "parčík", který se skrývá uprostřed. 

... 

Studentka nás popořadě zavedla do našich bytů. Bydlím ve druhém patře, a tak aby šlo vše co nejrychleji, nechala jsem si kufr v přízemí. Mezitím mi Gloria ukazovala byt a v rychlosti říkala základní info. Jaké klíče jsou od čeho, jaký je můj pokoj, co je ta krabička na stole a co všechno mám v připravených deskách. 

Potom už jsem jen pracně dotáhla kufr do pokoje... A bylo to. Byla jsem tam.

Prázdno. Ticho. (Co bych za to teď občas dala!) 

Jelikož se všichni oficiálně stěhovali na koleje až v sobotu, byla jsme tam jako úplně první. Nikoho z budoucích spolubydlících jsem neznala. Věděla jsem o jedné slečně, se kterou jsem si na Facebooku napsala asi 2 zprávy, ale to bylo vše. Jinak mělo v mém bytě bydlet 5 lidí. Mohla jsem si vybrat, jestli chci být jen s holkami, nebo holky i kluci. Rozhodla jsem se pro druhou variantu a nakonec jsme tu 3 holky a 2 kluci. Všichni dohromady sdílíme sprchu a záchod. Umyvadlo máme každý i ve svém pokoji.

Sedla jsem si ke stolu a jako první vzala přichystané desky a začala listovat všemi různými letáky, pozvánkami a příručkami.
Posledním letákem byl návod na zprovoznění wifi. To bylo to, co jsem hledala.
Chtěla jsem dát vědět domů, ale nechtěla jsem už zbytečně utrácet. Rozhodla jsem se tedy pro co nejrychlejší připojení na wifi a informování přes Skype, WhatsApp nebo Facebook.

Mezi nabíháním všech možných stránek a registrováním se k wifi jsem se rozhodla otevřít krabičku, kterou jsme na uvítanou dostali... Vlastně dvě.
V první bylo pití v plechovce, instantní polévka (Ahoj, studentský živote!) a simkarta. Tu jsem vzhledem k tomu, že už mi předtím přišla jedna poštou do Čech, nepotřebovala.
Druhý balíček dostal každý mezinárodní student (student EU). Bylo v něm nádobí - jeden velký talíř, malý talíř, miska, hrnek, sklenička, nůž, vidlička, lžíce a lžička. Také jsme všichni mezinárodní dostali peřinu a polštář, včetně povlečení a prostěradla.
Dále jsme dostali půllitrovou láhev vody, brambůrky, instantní rýži s omáčkou (Ahoj, britské stravování!) a nakládané cibulky (k čemu???). 

Jakmile jsem byla připojená k internetu, okamžitě jsem volala domů. Pak ještě proběhl druhý hovor s kamarádem.

Vzpomínáte na ten pocit, kdy jste byli jako malí na škole v přírodě, nebo na jiném výletě se školou... A pak přišel večer a vám začalo být najednou neuvěřitelný smutno a stýskalo se vám?

Jakmile jsem dovolala, přesně tenhle pocit mě dostihl.. A asi nejvíc, jak jen mohl. V tu chvíli jsem byla vlastně ráda, že tam nikdo jiný nebyl, protože mi začaly téct opravdu vodopády slz.
Bylo mi to všechno najednou tak líto - že jsem opustila rodinu, nejlepší kamarády, svůj domov a vlastně svůj starý život. Tohle byla první z dvou nejtěžších chvil, jaké jsem v Anglii zažila. 

Byla jsem ale (naštěstí) tak neuvěřitelně vyčerpaná, že jsem chtěla být co nejdřív v posteli. 

Z okna, které mám hned vedle postele je výhled do parčíku. Při jeho otevření je i slyšet zvuk fontány. Skoro jako by pršelo... A kdo ten zvuk nemiluje? Chvíli jsem jen seděla na posteli a poslouchala.
Rozhodla jsem se, že si ještě zprovozním simkartu - abych to měla připravené na následující den. Zaplatila jsem si tarif za 10 liber měsíčně u giffgaff, který je docela výhodný (2GB, 100 minut volání a neomezené zprávy), vyhovuje mi a využívám ho dodnes. 

Pak už jsem se pustila do rychlého vybalování nejdůležitějších věcí, připravila si do postele polštářek a plyšáka z domova (doporučuju mít s sebou!) a šla do sprchy. Nakonec jsem strávila ještě asi hodinu v posteli tím, že jsem psala dalším kamarádům, že jsem v pořádku na místě a chatováním s mamkou, které jsem ještě vyprávěla další detaily z cesty. 

Nakonec jsem šla spát asi mezi 2-3 hodinou ráno s tím, že po probuzení bude už zase určitě líp.

A taky že bylo.

N.