A jsem si na 100% jistá, že byste můj pokoj v předešlý den, tedy ve čtvrtek večer, rozhodně vidět na živo nechtěli.
Píšu na živo, protože fotkou se můžete pokochat hned teď a tady.
Zabalit si věci na následující 3 měsíce do kufru o
15kg, kdy vlastně přesně nevíte, co budete a nebudete potřebovat, je opravdu
peklo. (A ne, 8kg navíc v příručním zavazadle vám opravdu nepomůže, když vám
skoro polovinu váhy zabírají jen všechna elektronická zařízení a jejich
nabíječky).
Zhruba takhle vypadlo mé balení: hledání, vybírání, rozdělování, sáčkování, zapínání, vážení, otevírání, přemýšlení, ubírání,... A pořád dokola.
Pamatuju si, že jsem si říkala, že půjdu spát dřív,
abych byla dostatečně odpočinutá na následující, náročný den a nabrala síly...
A nevyšlo to.
Šla jsem spát pozdě a ještě ke všemu s nevyřešenou kufří nadváhou, což mi na klidu rozhodně nepřidávalo.
Šla jsem spát pozdě a ještě ke všemu s nevyřešenou kufří nadváhou, což mi na klidu rozhodně nepřidávalo.
V pátek, ve 13:30 jsme měli s UniLinkem a ostatními
studenty sraz na letišti.
Ráno mi babička přivezla druhý, lehčí kufr, se kterým
se zdálo, že bude vše jednodušší.
Horko těžko - ale přece - jsem se dostala na určenou váhu...
To by ale nebylo to pravý cestovní vzrůšo, kdybych nezapomněla přibalit tuhle triko, támhle bundu a nedostala jsem se zase přes 15kg.
Horko těžko - ale přece - jsem se dostala na určenou váhu...
To by ale nebylo to pravý cestovní vzrůšo, kdybych nezapomněla přibalit tuhle triko, támhle bundu a nedostala jsem se zase přes 15kg.
To už se blížilo poledne a docházelo k finálnímu
dobalování.
Když ale mamka s taťkou viděli, jak mám slzy v očích z
toho, že se mi do kufru nevejdou věci, bez kterých jsem měla pocit, že to FAKT
NEPŘEŽIJU, prostě jsme to vzdali a narvali kufr k úplnému prasknutí s tím, že
zaplatíme za překročení váhy.
Zní to jako úplná hloupost, ale ve chvíli, kdy jste v napětí a nervózní, vám i takováhle věc dokáže dost pomoct a uklidní vás to.
Měla jsem pocit, že mám všechno, co potřebuju a cítila jsem se klidnější.
A tak jsme vyjeli s rodiči a dědou na letiště...
Tam na mě už čekali moji skvělí kamarádi, kteří se se mnou přijeli rozloučit. To, že tam byli, bylo neuvěřitelně super. Povídali jsme si, sem tam zazněl nějaký vtípek a to čekání na odbavení bylo hned mnohem příjemnější.
Za tu dobu, co jsme si povídali, se ovšem ukázalo, že nevím o letištích a létání oproti ostatním vůbec nic. Do teď si ze mě kamarád dělá srandu s tím, že: "To bylo dobrý. Tys letěla a všichni okolo tebe o tom věděli 100x víc než ty."
Ne že bych nikdy předtím neletěla, jen to bylo asi 8 let zpátky. A s rodiči. Takže jsem se o nějaké odbavování a další letištní problémky vůbec nemusela starat.
Zní to jako úplná hloupost, ale ve chvíli, kdy jste v napětí a nervózní, vám i takováhle věc dokáže dost pomoct a uklidní vás to.
Měla jsem pocit, že mám všechno, co potřebuju a cítila jsem se klidnější.
A tak jsme vyjeli s rodiči a dědou na letiště...
Tam na mě už čekali moji skvělí kamarádi, kteří se se mnou přijeli rozloučit. To, že tam byli, bylo neuvěřitelně super. Povídali jsme si, sem tam zazněl nějaký vtípek a to čekání na odbavení bylo hned mnohem příjemnější.
Za tu dobu, co jsme si povídali, se ovšem ukázalo, že nevím o letištích a létání oproti ostatním vůbec nic. Do teď si ze mě kamarád dělá srandu s tím, že: "To bylo dobrý. Tys letěla a všichni okolo tebe o tom věděli 100x víc než ty."
Ne že bych nikdy předtím neletěla, jen to bylo asi 8 let zpátky. A s rodiči. Takže jsem se o nějaké odbavování a další letištní problémky vůbec nemusela starat.
Klárka nás postupně svolávala a předávala nám nové
informace. Popisovala nám co se bude dít dál, kam máme jít teď a kam máme
přijít za 30 minut.
Bylo moc fajn, že s námi do Anglie letěly dvě studentky, které u UniLinku pomáhají. Klárka, která mi od začátku se vším pomáhala, bez které bych nikam neletěla a o které jsem se už párkrát zmiňovala... A Maruška, která se mi zase postarala o zaslání portfolia na všechny univerzity.
Když letěly ony, měla jsem pocit, že se nic nemůže stát. Že dorazíme v pořádku.
Bylo moc fajn, že s námi do Anglie letěly dvě studentky, které u UniLinku pomáhají. Klárka, která mi od začátku se vším pomáhala, bez které bych nikam neletěla a o které jsem se už párkrát zmiňovala... A Maruška, která se mi zase postarala o zaslání portfolia na všechny univerzity.
Když letěly ony, měla jsem pocit, že se nic nemůže stát. Že dorazíme v pořádku.
Postupně tedy došlo na odbavení kufru (a připlacení za
překročení váhy, ehm) a loučení.
Studenti
se loučili s rodinami a kamarády a postupně zacházeli za přepážku do odletové
haly. (Pořád ještě nejsem úplně machr na letiště, tak doufám, že se to tak
jmenuje a nikdo mě neosočí za špatné pojmenování a mystifikaci.. hahaha.)
I
teď, když o tom píšu, mi z toho běhá mráz po zádech.
Se všemi jsem se objala, tekly mi slzy...
Nemohla jsem ani mluvit, jinak bych nejspíš propadla v takový ten hysterický pláč a nešlo by to zastavit.
Se všemi jsem se objala, tekly mi slzy...
Nemohla jsem ani mluvit, jinak bych nejspíš propadla v takový ten hysterický pláč a nešlo by to zastavit.
Potom už jsem vzala batoh a také vyrazila k přepážce.
V té chvíli mi došlo, že už nemůžu vycouvat. Že opravdu poletím studovat do Anglie. Že
jsem se teď rozloučila s tím, co jsem znala 19 let a že jdu do něčeho úplně
nového, cizího a neznámého.
Bylo to strašidelné a vzrušující zároveň.
I teď si přesně vybavuju dvě věty, které mi zněly hlavou, když jsem k té přepážce šla.
"To je v háji. Teď už je to fakt jen na mně."
Došla jsem k okýnku, ukázala pánovi občanku a letenku... A s bušícím, sevřeným srdcem zamávala rodině a kamarádům a vyšla vstříc novým dobrodružstvím.
Bylo to strašidelné a vzrušující zároveň.
I teď si přesně vybavuju dvě věty, které mi zněly hlavou, když jsem k té přepážce šla.
"To je v háji. Teď už je to fakt jen na mně."
Došla jsem k okýnku, ukázala pánovi občanku a letenku... A s bušícím, sevřeným srdcem zamávala rodině a kamarádům a vyšla vstříc novým dobrodružstvím.
Žádné komentáře:
Okomentovat