sobota 28. ledna 2017

7 / Byt

V halls (na kolejích) pracuje hlavní vedení, lidé, kteří se starají o chod všech bytů a úklid a vždy také několik studentů. Na té mé jsou konkrétně tři.
Ti mají na starost například předávání příchozích doporučených obálek a balíků, pořádání různých akcí (např. promítání vánočních filmů, brunche, workshopy vaření, výlety do okolních měst,...), ale také bydlí přímo na koleji a jeden z nich je vždy dostupný 24/7. Na dvěřích recepce je číslo, na které můžete v krajní situaci zavolat klidně o půlnoci (a někoho vytočit - myšleno doslova i obrazně) a daný člověk udělá (i když trochu mrzutě), co je v jeho silách, aby vám v danou chvíli pomohl.

...

Čekali jsme zhruba 25 minut na recepci. Byl tam jen chlápek (kdo to vlastně byl?), který zavolal někoho ze studentů, aby se nás dál ujal a co nejdřív nás zaklidil do našich budoucích bytů.
Tohle byla vlastně první chvíle, kdy už i komunikace byla jen a jen na nás.
Myslím, že to byl hlavní důvod toho, proč jsme (nebo teda alespoň já) nevydedukovali, co se vlastně děje... A tak jsme jen unaveně a nervózně postávali na místě a doufali, že už se brzy stane to, na co asi teda nejspíš všichni čekáme a že co nejdřív zalezeme do (snad alespoň trochu přijatelných) postelí.

Po nějaké době přiběhla vysmátá černoška s mokrými vlasy v turbanu. V tu chvíli nám asi všem bylo jasný, že jsme celou dobu čekali jen na to, než se studentka vysprchuje.
Vzala nás do kanceláře, kde jsme spolu s ní všichni vyplnili několik papírů. Potom už vybrala ze stovek svazků klíčů a čipů ty 4 správné a šli jsme ke vchodům jednotlivých částí koleje.

...

Budova mé koleje má tvar obrysu čtverce. A jako první na mě celkově zapůsobila fontána a malý "parčík", který se skrývá uprostřed. 

... 

Studentka nás popořadě zavedla do našich bytů. Bydlím ve druhém patře, a tak aby šlo vše co nejrychleji, nechala jsem si kufr v přízemí. Mezitím mi Gloria ukazovala byt a v rychlosti říkala základní info. Jaké klíče jsou od čeho, jaký je můj pokoj, co je ta krabička na stole a co všechno mám v připravených deskách. 
Potom už jsem jen pracně dotáhla kufr do pokoje... A bylo to. Byla jsem tam.

Prázdno. Ticho. (Co bych za to teď občas dala!) 

Jelikož se všichni oficiálně stěhovali na koleje až v sobotu, byla jsme tam jako úplně první. Nikoho z budoucích spolubydlících jsem neznala. Věděla jsem o jedné slečně, se kterou jsem si na Facebooku napsala asi 2 zprávy, ale to bylo vše. Jinak mělo v mém bytě bydlet 5 lidí. Mohla jsem si vybrat, jestli chci být jen s holkami, nebo holky i kluci. Rozhodla jsem se pro druhou variantu a nakonec jsme tu 3 holky a 2 kluci. Všichni dohromady sdílíme sprchu a záchod. Umyvadlo máme každý i ve svém pokoji.

Sedla jsem si ke stolu a jako první vzala přichystané desky a začala listovat všemi různými letáky, pozvánkami a příručkami.
Posledním letákem byl návod na zprovoznění wifi. To bylo to, co jsem hledala.
Chtěla jsem dát vědět domů, ale nechtěla jsem už zbytečně utrácet. Rozhodla jsem se tedy pro co nejrychlejší připojení na wifi a informování přes Skype, WhatsApp nebo Facebook.

Mezi nabíháním všech možných stránek a registrováním se k wifi jsem se rozhodla otevřít krabičku, kterou jsme na uvítanou dostali... Vlastně dvě.
V první bylo pití v plechovce, instantní polévka (Ahoj, studentský živote!) a simkarta. Tu jsem vzhledem k tomu, že už mi předtím přišla jedna poštou do Čech, nepotřebovala.
Druhý balíček dostal každý mezinárodní student (student EU). Bylo v něm nádobí - jeden velký talíř, malý talíř, miska, hrnek, sklenička, nůž, vidlička, lžíce a lžička. Také jsme všichni mezinárodní dostali peřinu a polštář, včetně povlečení a prostěradla.
Dále jsme dostali půllitrovou láhev vody, brambůrky, instantní rýži s omáčkou (Ahoj, britské stravování!) a nakládané cibulky (k čemu???). 

Jakmile jsem byla připojená k internetu, okamžitě jsem volala domů. Pak ještě proběhl druhý hovor s kamarádem.

Vzpomínáte na ten pocit, kdy jste byli jako malí na škole v přírodě, nebo na jiném výletě se školou... A pak přišel večer a vám začalo být najednou neuvěřitelný smutno a stýskalo se vám?

Jakmile jsem dovolala, přesně tenhle pocit mě dostihl.. A asi nejvíc, jak jen mohl. V tu chvíli jsem byla vlastně ráda, že tam nikdo jiný nebyl, protože mi začaly téct opravdu vodopády slz.
Bylo mi to všechno najednou tak líto - že jsem opustila rodinu, nejlepší kamarády, svůj domov a vlastně svůj starý život. Tohle byla první z dvou nejtěžších chvil, jaké jsem v Anglii zažila. 
Byla jsem ale (naštěstí) tak neuvěřitelně vyčerpaná, že jsem chtěla být co nejdřív v posteli. 
Z okna, které mám hned vedle postele je výhled do parčíku. Při jeho otevření je i slyšet zvuk fontány. Skoro jako by pršelo... A kdo ten zvuk nemiluje? Chvíli jsem jen seděla na posteli a poslouchala.
Rozhodla jsem se, že si ještě zprovozním simkartu - abych to měla připravené na následující den. Zaplatila jsem si tarif za 10 liber měsíčně u giffgaff, který je docela výhodný (2GB, 100 minut volání a neomezené zprávy), vyhovuje mi a využívám ho dodnes. 
Pak už jsem se pustila do rychlého vybalování nejdůležitějších věcí, připravila si do postele polštářek a plyšáka z domova (doporučuju mít s sebou!) a šla do sprchy. Nakonec jsem strávila ještě asi hodinu v posteli tím, že jsem psala dalším kamarádům, že jsem v pořádku na místě a chatováním s mamkou, které jsem ještě vyprávěla další detaily z cesty. 


Nakonec jsem šla spát asi mezi 2-3 hodinou ráno s tím, že po probuzení bude už zase určitě líp.

A taky že bylo.

N.
 






















čtvrtek 26. ledna 2017

6 / Let

S batohem na zádech a hlavou plnou myšlenek jsem mířila k místu, kde jsme se znovu měli všichni setkat.

Musím říct, že nás bylo opravdu hodně - studentů, kteří se za pomoci UniLinku vydali do Anglie. Zabrali jsme prý polovinu letadla.
Avšak nebyli jsme to jen my, studenti University of Derby. Spolu s námi letěli odhodlanci, kteří se chystali na univerzitu - nejsem si jistá, ale myslím, že - do Cardiffu.
I přesto je v Derby asi kolem 60 českých a slovenských studentů. (Zdálo by se, že je to paráda, ale já tak jednostranný názor asi nemám. O tom se určitě rozepíšu také v některém z následujících článků.)

Díky skupině na facebooku jsem už o prázdninách poznala (rozuměj psali jsme si párkrát na chatu) pár lidí, kteří také mířili do Derby.
S kým jsem si psala a řešila všechno okolo Anglie asi nejvíc, byla Anet.
Pamatuju si, že ve frontě na odbavení jsme se pozdravily a usmály se na sebe.

Proto jsem potom na místě setkání hledala právě Anet. Postávala tam s dalšími holkami a tak jsem se trapně přidala ke konverzaci a snažila se být co nejvíc v pohodě. Probíraly jsme úplně základní věci. Co jdeme studovat, kde budeme bydlet, jaké z toho máme pocity... 

V jeden moment jsem se musela tak jako vnitřně pousmát... Spoustu cizích lidí se v určenou chvíli sešlo na jednom místě, aby společně letěli žít do cizí země. Připadalo mi, že jsme všichni naprostí blázni.

Naštěstí jsem s sebou měla svačinu, která byla potřeba sníst, než se šlo do letadla. A tak jsem si zkrátila čekání sváčou a po chvíli už jsem začala házet svoje klasický vtípky a všechno se zdálo být o něco lepší a normálnější. 

V letadle jsme se s holkami rozdělily.
Seděla jsem u okýnka, tak jsem si říkala, že budu pozorovat venek, případně se prospím.

To jsem ale nevěděla, že si vedle mě sedne Pavel.
Po chvíli jsme se dali do řeči a já zjistila, že se Pavel jmenuje Pavel a nejen že jede také studovat na uni v Derby, ale také že bude bydlet na stejné koleji, jako já.
Skoro celý let jsme si povídali... A Pavlovy řeči jsou opravdu něco nezapomenutelného.
I teď, když si na to vzpomenu, se musím usmívat.

"Ty vole mně se tam tak nechce. Já bych to nejradši otočil a letěl zpátky. Proč to děláme? Vždyť jsme se tam měli tak dobře a my letíme pryč. Tyvole..."

Můžu vám říct, že nic mi v ten den nepomohlo víc, než tyhle uklidňující a motivační výroky.
Smála jsem se, ale zároveň jsem věděla, že na tom něco je. Okamžitě jsem se snažila zahánět ty "že na tom něco je" myšlenky... A radši jsem se jen smála. (A básnila o tom, že: "Koukni jak jsou ty mraky strašně hezký! Takový obláčky! Úplně bych do nich chtěla skočit! Ty taky?" - teď si říkám, jestli to náhodou nebyl náznak nějakého zoufalství... Ale ne, myslím, že jen prostě vypadaly pohodlně...)
Po chvíli jsme se s Pavlem shodli, že se bavíme, jako kdybychom se znali mnohem delší dobu.
Bylo super vědět, že je tam někdo další, koho znáte.
Někdo další, s kým si rozumíte. 
Někdo další, kdo má dokonce bydlet na stejné koleji.

V 17 hodin britského času jsme přistáli v Birminghamu.
Po vystoupení jsme se znovu sešly s Anet, se kterou jsme šly čekat na kufry.

Když měli všichni svá zavazadla, rozdělili jsme se už podle univerzit a Klárka s Maruškou nás, studenty uni v Derby, "předaly" Annie. 
Bylo moc fajn, že pro nás uni poslala autobus, které nás měl dovézt z letiště až přímo do Derby.
Annie byla studentka naší univerzity, která pracovala v centru pro mezinárodní studenty a která na nás měla v průběhu cesty dohlédnout a poskytnout nám základní informace o tom, co se bude v následující dny dít.

Než jsme vyjeli, tak četla jména a kontrolovala, jestli jsou všichni v autobuse. Tohle nevinné čtení se nakonec proměnilo v okamžik, který moc příjemně uvolnil atmosféru. Chudák Annie se snažila přečíst všechna zákeřná česká a slovenská příjmení a všichni se museli pousmát.
Asi kolem 18. hodiny jsme vyráželi na cestu.
Cesta z Birminghamu do Derby by měla trvat něco kolem jedné hodiny.
Samozřejmě se setmělo a asi aby na nás už v první den dýchla ta pravá britská atmosféra, tak začalo pršet.
Řidič byl opatrnější a ještě jsme museli udělat několik zastávek v Buxtonu (což je město opět hodinu od Derby), kde má naše univerzita taky kampus. Několik studentů mířilo tam, takže byla cesta mnohem, ale mnohem delší. 

Naštěstí nás autobus vysadil u obchodu a my jsme měli možnost si rychle, než vysadí další studenty, něco koupit. Co se týče pitného režimu, jsem dost lajdák a často se mi stane, že za celý den vypiju jednu skleničku vody. V tenhle den to ale byla hrůza. Od 13 hodin, kdy jsem mamce dala nevypitou láhev vody, kterou jsem myslela, že si ani do letištní haly nemůžu vzít, jsem zhruba do 20 hodin, kdy nám zastavili u obchodu, nic nepila. 
A proto opravdu doporučuju, když máte už v letadle trochu žízeň, kupte si to jejich předražený pití, protože nikdy nevíte, jak potom bude a nebude čas.

Většinu času v autobuse jsme si s Anet povídaly a řešily všechno možný. 
Ke konci cesty jsem i usnula a Anet mě vzbudila, když jsme přijížděli do Derby, asi kolem 22. hodiny.

Tam jsme postupně začali objíždět všechny koleje a vysazovat studenty.
Obě jsme napjatě očekávaly, kdy vyhlásí jméno jedné z našich kolejí a hádaly, která z nás asi vystoupí dřív.

Nakonec jsme uslyšely název mojí koleje jako první. Posbírala jsem si všechny svoje věci a rozloučila se s Anet s tím, že se uvidíme druhý den.

Venku jsem si oddychla, že můj kufr nedali někomu jinému a potom jsme s Annie, Pavlem a dalšími dvěma studenty z Čech vyšli k recepci na koleji, kde jsme se měli zapsat a poté ubytovat.

Příště první dojmy z bytu, z pokoje a z Anglie a fotky!

N. 





pondělí 23. ledna 2017

5 / Balím kufry

Letěli jsme v pátek, 9. září 2016 v 16 hodin z Prahy...
A jsem si na 100% jistá, že byste můj pokoj v předešlý den, tedy ve čtvrtek večer, rozhodně vidět na živo nechtěli.
Píšu na živo, protože fotkou se můžete pokochat hned teď a tady. 



Zabalit si věci na následující 3 měsíce do kufru o 15kg, kdy vlastně přesně nevíte, co budete a nebudete potřebovat, je opravdu peklo. (A ne, 8kg navíc v příručním zavazadle vám opravdu nepomůže, když vám skoro polovinu váhy zabírají jen všechna elektronická zařízení a jejich nabíječky). 

Zhruba takhle vypadlo mé balení: hledání, vybírání, rozdělování, sáčkování, zapínání, vážení, otevírání, přemýšlení, ubírání,... A pořád dokola. 
Pamatuju si, že jsem si říkala, že půjdu spát dřív, abych byla dostatečně odpočinutá na následující, náročný den a nabrala síly... A nevyšlo to.
Šla jsem spát pozdě a ještě ke všemu s nevyřešenou kufří nadváhou, což mi na klidu rozhodně nepřidávalo. 

V pátek, ve 13:30 jsme měli s UniLinkem a ostatními studenty sraz na letišti. 

Ráno mi babička přivezla druhý, lehčí kufr, se kterým se zdálo, že bude vše jednodušší.
Horko těžko - ale přece - jsem se dostala na určenou váhu...
To by ale nebylo to pravý cestovní vzrůšo, kdybych nezapomněla přibalit tuhle triko, támhle bundu a nedostala jsem se zase přes 15kg. 

To už se blížilo poledne a docházelo k finálnímu dobalování. 
Když ale mamka s taťkou viděli, jak mám slzy v očích z toho, že se mi do kufru nevejdou věci, bez kterých jsem měla pocit, že to FAKT NEPŘEŽIJU, prostě jsme to vzdali a narvali kufr k úplnému prasknutí s tím, že zaplatíme za překročení váhy.

Zní to jako úplná hloupost, ale ve chvíli, kdy jste v napětí a nervózní, vám i takováhle věc dokáže dost pomoct a uklidní vás to.
Měla jsem pocit, že mám všechno, co potřebuju a cítila jsem se klidnější.

A tak jsme vyjeli s rodiči a dědou na letiště...

Tam na mě už čekali moji skvělí kamarádi, kteří se se mnou přijeli rozloučit. To, že tam byli, bylo neuvěřitelně super. Povídali jsme si, sem tam zazněl nějaký vtípek a to čekání na odbavení bylo hned mnohem příjemnější.
Za tu dobu, co jsme si povídali, se ovšem ukázalo, že nevím o letištích a létání oproti ostatním vůbec nic. Do teď si ze mě kamarád dělá srandu s tím, že: "To bylo dobrý. Tys letěla a všichni okolo tebe o tom věděli 100x víc než ty."
Ne že bych nikdy předtím neletěla, jen to bylo asi 8 let zpátky. A s rodiči. Takže jsem se o nějaké odbavování a další letištní problémky vůbec nemusela starat. 

Klárka nás postupně svolávala a předávala nám nové informace. Popisovala nám co se bude dít dál, kam máme jít teď a kam máme přijít za 30 minut.
Bylo moc fajn, že s námi do Anglie letěly dvě studentky, které u UniLinku pomáhají. Klárka, která  mi od začátku se vším pomáhala, bez které bych nikam neletěla a o které jsem se už párkrát zmiňovala... A Maruška, která se mi zase postarala o zaslání portfolia na všechny univerzity.
Když letěly ony, měla jsem pocit, že se nic nemůže stát. Že dorazíme v pořádku. 

Postupně tedy došlo na odbavení kufru (a připlacení za překročení váhy, ehm) a loučení. 

Studenti se loučili s rodinami a kamarády a postupně zacházeli za přepážku do odletové haly. (Pořád ještě nejsem úplně machr na letiště, tak doufám, že se to tak jmenuje a nikdo mě neosočí za špatné pojmenování a mystifikaci.. hahaha.)
I teď, když o tom píšu, mi z toho běhá mráz po zádech.
Se všemi jsem se objala, tekly mi slzy...
Nemohla jsem ani mluvit, jinak bych nejspíš propadla v takový ten hysterický pláč a nešlo by to zastavit. 
Potom už jsem vzala batoh a také vyrazila k přepážce. V té chvíli mi došlo, že už nemůžu vycouvat. Že opravdu poletím studovat do Anglie. Že jsem se teď rozloučila s tím, co jsem znala 19 let a že jdu do něčeho úplně nového, cizího a neznámého.
Bylo to strašidelné a vzrušující zároveň.

I teď si přesně vybavuju dvě věty, které mi zněly hlavou, když jsem k té přepážce šla.
"To je v háji. Teď už je to fakt jen na mně."

Došla jsem k okýnku, ukázala pánovi občanku a letenku... A s bušícím, sevřeným srdcem zamávala rodině a kamarádům a vyšla vstříc novým dobrodružstvím. 

N. 

sobota 21. ledna 2017

4 / Přípravy?

Poslední podmínkou pro úplné přijetí na univerzitu byla 1 nebo 2 u maturity z angličtiny. Něco jako důkaz, že máte angličtinu, se kterou si v Anglii vystačíte. Druhou možností byl certifikát, který jsem ale neměla a ani zatím nemám. Třetí variantou byl test z angličtiny od UniLinku, případně samotné uni.

Udělala jsem maturitu. Dala jsem angličtinu. Zkrátka 23. 5. 2016 jsem ukončila studium na gymnáziu. Byla jsem z toho tak ve stresu a nakonec - pfff, docela brnkačka. Nějak jsem si ale pořád nebyla jistá, co dál...
Jak jsem psala v prvním článku, do Derby (čti Dárby) jsem přijela s dalšími studenty z Čech. Když jsme se jednou bavili o rozhodování o studiu v Anglii, pro mnoho z nich to byla jasná volba. Jediným háčkem mohla být pouze maturita.
Musím přiznat, že já jsem to tak neměla.
Řekla bych o sobě, že nejsem úplně odvážný člověk a ta představa toho, že se v 19 letech seberu a pojedu na 3 roky (samozřejmě ne v celku) do Anglie bez nikoho mně blízkého, kde budu studovat a pracovat, mě děsila. 

Když se mě někdo zeptal: "A co teď?", řekla jsem většinou něco jako: "MOŽNÁ půjdu studovat do Anglie..."
A zatímco jsem postupovala celý proces, jako by bylo na 100% jisté, že pojedu, v hlavě jsem to tak úplně neměla. Jedna část mě moc chtěla... Ta druhá se hrozně bála.

V polovině června proběhla velká předodjezdová schůze.
Studenti z celé České Republiky, kterým UniLink zařizoval studium v UK se sjeli i se svými rodiči v sobotu (a pak i v neděli) v Kině Lucerny, aby si poslechli informace nezbytné k odjezdu. A že jich bylo...

Celé setkáni trvalo asi 3 hodiny. Překvapivě ale nebylo vůbec vyčerpávající nebo unavující.
Všichni nervózně, ustrašeně, napjatě, zvědavě a natěšeně poslouchali, co nás za pár měsíců čeká. 

Na této schůzce se probírala témata jako:
pokyny na cestu do Británie a první týdny v Británii
- balení, co s sebou
- pojištění v ČR a v UK
- předodjezdové papírování a vše co bude nutné zařídit - studentská půjčka, sociální stipendia,...
- finance - životní náklady
- práce ve Velké Británii - jak shánět brigádu, kolik je reálné si vydělat
- jak vyřídit National Insurance Number
- a spoustu a spoustu dalšího, co bylo nutné probrat a vyřešit... 

I po schůzce vše nasvědčovalo tomu, že pojedu

Místo na univerzitě jsem měla potvrzené.
Rozhodovala jsem se mezi University of Derby a University of Sunderland, kdy jsem nakonec dala hlavně na doporučení co se Ilustrace týče a vybrala uni v Derby. Také se mi moc líbí lokalila města, což je v podstatě střed Anglie.

Zažádala jsem si o studentskou půjčku.
Např. studium Ilustrace na University of Derby stojí na rok 
£9,000 pro UK a EU studenty, což je v přepočtu cca 270 000 Kč. Proto si většina studentů tuto půjčku zařizuje a následně za velmi výhodných podmínek splácí. Pokud by vás zajímalo více informací na tohle téma, dejte určitě vědět.

Zaplatila jsem si letenku. 

Zažádala o sociální stipendium.
Což mimochodem do teď není vyřízené... hahaha... o tom v budoucnu určitě taky chystám článek.

A zařídila jsem si ubytování na kolejích. 
S blížícím se datem odletu jsem si i pomalu chystala věci.

V příštích článcích balíme a letíme!

N.


A kde že to Derby vlastně je? 




středa 18. ledna 2017

3 / Přihláška

Několik dní po přednášce mě kontaktovala druhá Klárka z UniLinku - také studentka britské univerzity, která pomáhá se vším okolo výběru školy, podání přihlášky a mnoha dalšími věcmi.
Poslala mi seznam a internetové stránky všech univerzit, vyučujících Ilustraci a já si měla všechny stránky projít a vybrat 5 uni, na které tedy zašleme přihlášku.

Musím říct, že už u rozhodování jsem měla co dělat. Co pro mě bylo důležité a podle čeho jsem vybírala bylo asi hlavně místo (město, velikost, lokalita), spojení (doprava z ČR), obor (náplň výuky) a náklady (související právě s místem a spojením).
To bylo období, kdy jsem opravdu jen procházela stránky a googlila nejen informace o městech a univerzitách, ale i obrázky kampusů a všeho co se dalo. Nejlépe bylo, když měla univerzita i svá videa na youtube.

Vzhledem k tomu, že jsem se "Anglii" rozhodla zkusit na poslední chvíli (to bych jinak ani nebyla já), muselo to jít všechno opravdu jedna dvě.

Už v době vybírání vhodné univerzity jsem začínala pracovat na přihlášce.
Ta obsahovala:
- motivační dopis v aj- proč chci studovat daný obor, něco o mně, o mých koníčcích a zájmech, o brigádách, dovednostech, angličtině, proč bych chtěla do uk a čeho bych chtěla v budoucnu dosáhnout...
- referenci od učitele v aj - s čímž mi nesmírně vyšla vstříc naše super bývalá paní učitelka angličtiny Tamara
- portfolio mých prací - které jsem nahrála na flickr.com (můžete kouknout) a potom se jen na univerzitu zaslal odkaz, kde si mohli práce jednoduše prohlédnout

Když jsem už měla univerzity vybrané a všechny podklady k přihlášce nachystané, Klárka, která mi po dobu celého procesu pomáhala, mou přihlášku sesumírovala a poslala na univerzity.

Zbývalo jen čekat.

Přesně 24/4/2016 mi Klárka poslala souhrn vyjádření od všech univerzit a já měla 4 týdny na to, abych se rozhodla, jestli do toho teda opravdu půjdu.
Už to nebylo jen: "No, třeba to vyjde... Zkusím a uvidím".
Ta možnost už ležela reálně přede mnou a čekala jen na mou odpověď.

Vlastně ne. Ještě ne. Ještě tu pořád byla maturita, která mohla všechno zpackat.

Takže to všechno bylo ještě pořád otevřený, ale podmínečně přijatá jsem byla.

Příště o přípravách do Anglie...

N.






pondělí 16. ledna 2017

2 / Nápad?

Jako skoro každý student v maturitním ročníku, jsem se i já vydala na Gaudeamus - veletrh vysokých škol.
Plná očekávání jsem přijela na místo a doufala, že najdu něco speciálního, co se mi ze záhadných důvodů nikde na internetu neobjevilo a šťastně zamířím na vysokou školu snů. 
Tatadadaa... překvapení... nic takového se samozřejmě nestalo.
Byl tam ale jeden stánek, u kterého jsem se zastavila asi na půl hodiny... 

UniLink - Poradenské centrum pro vysokoškolské studium ve velké Británii

Vždycky mě bavila angličtina a vždycky mě bavilo cestování... Že bych šla tedy opravdu studovat do Anglie? Už párkrát mě taková myšlenka napadla, jenže se vždycky objevilo nějaké ale. Nějaká otázka, která mi nasadila brouka do hlavy a ten vrtal a vrtal...

- Domluvím se s mojí angličtinou? 
- Bude dostačující k tomu, abych se domluvila na univerzitě? 
A to alespoň na nějaké slušné úrovni?
- Dokážu opustit rodinu a kamarády?
- Zvládneme to finančně? 
- Zvládnu to studium? 
- Dokážu se o sebe postarat? 
- Dokážu jet sama do cizí země na delší dobu? 
(K poslednímu bodu bych jen chtěla říct, že jsem do té doby nebyla pryč z domova a od rodičů pryč déle jak na týden, kdy jsem jela na školní výlet, nebo někam s kamarády. A i po týdnu - co po týdnu! Po třech dnech - jsem se těšila, až budu zase pěkně doma, zachumlaná pod peřinou a obklopená hromadou polštářů.)

Zrovna u stánku ale postávala moc sympatická slečna, se kterou jsem se hned dala do řeči. Popisovala mi studium, univerzitu, kamarády... Jak původní nápad řešili doma, jak už tam studuje, jak je spokojená a jak se jí odjezdem do UK změnil život...
Její vyprávění mě opravdu nadchlo.
Začínala jsem pomalu věřit (možná si to tak spíš malovat), že by to pro mě mohla být také cesta.
A i přesto, že mi v hlavě šrotovaly všechny zmíněné otázky, nabrala jsem si katalogy několika univerzit a letáčky poradenského centra a pár dní po Gaudeamu se zapsala na přednášku UniLinku. 

Co bych neměla opomenout a co hrálo významnou roli v tom, jestli se celá tahle myšlenka dá vůbec do chodu bylo to, že tohle poradenské centrum nabízí všechny své služby a všechnu svou pomoc naprosto zdarma. 

Na přednášce nám Klárka, zakladatelka poradenského centra, která sama studovala na univerzitě ve Velké Británii, úplně všechno vysvětlila a popsala.
Od podání přihlášky, přes přípravu ostatních dokumentů, ke stravování a ubytování až po odlet.
Na tuhle přednášku se mnou šla moje mamka... a odcházely jsme s tím, že to tedy nejspíš zkusím. 
Podám přihlášku na 5 univerzit, která stála, mám pocit, v přepočtu cca 900 Kč... A uvidí se! Co taky můžu ztratit, že jo!

•••••

Rozhodla jsem se, že budu prozatím psát spíše kratší články. Mně samotné se mnohem lépe čtou a asi mě i baví víc. Tak dejte případně vědět, jak to máte vy!

V dalším článku se dozvíte, co následovalo dál...

Mějte se, smějte se,

N.





pátek 13. ledna 2017

1 / Úvod

Zdravím vás na svém blogu a zároveň vás vítám u prvního příspěvku!
Ráda bych na úvod napsala pár řádků o sobě.
 
Je mi 19 let a téměř před rokem jsem se rozhodla pro studium ve Velké Británii.
Od malinka se věnuji kreslení a malování a vystudovala jsem také gymnázium se zaměřením na výtvarnou výchovu.
A jelikož mě žádná česká vysoká škola svými poutavými letáčky ke studiu nenalákala, rozhodla jsem se, že zkusím štěstí v Anglii.
S brekem jsem opustila rodinu a kamarády v Čechách a 9. září 2016 jsem přijela - ještě se skupinkou dalších Čechů - do města Derby, abych začala studovat na univerzitě obor, který mě baví a zajímá - Ilustraci.

A díky tomu jsem vlastně založila i tenhle blog.
Takovou mou myšlenkou je to, že by mohl fungovat jako jakýsi deník, kam budu zapisovat svoje poznatky, zkušenosti a především zážitky.
Třeba nad studiem v zahraničí někdo taky přemýšlí a tenhle můj "deník" mu pomůže se rozhodnout.

Důležitou informací, kterou nesmím opomenout, je to, že z každé zdánlivě naprosto obyčejné události se mi většinou vyklube nezapomenutelný příběh. Ať už je v té chvíli hloupý, trapný, vtipný, k pláči.. Většinou se přihodí něco, na co o pár měsíců později vzpomínám s úsměvem na tváři. I tyhle komické situace bych chtěla na blog zaznamenávat a podělit se s vámi o ně.

Doufám, že se na můj blog budete vracet rádi!
Snad se vám budou příspěvky dobře číst! 

N.