Jelikož jsem během léta podnikla program work & travel v USA, kdy jsem jela do letního campu pracovat jako pomoc v kuchyni, navštívila jsem poslední týden tohohle amerického dobrodružství i pár míst a zažila spoustu věcí, o kterých bych Vám ráda povyprávěla! Celé léto jsem v campu trávila mimo jiných taky s Anet, o které jste se mohli dočíst v přechozích článcích o studiu Anglii, díky kterému jsme se i seznámily. Spolu jsme si potom naplánovaly i poslední týden plný cestování.
Vzhledem k tomu, že se během léta kromě práce až tak moc nedělo, přejdu rovnou na týden, který byl právě jen o cestování a zanechal ve mně nesmazatelnou stopu...
***
V pondělí, 21. srpna 2017, v 7 hodin ráno jsme se s Anet rozloučily se všemi v campu a následně naši skupinku odvezli v malém vanu na autobusové nádraží v Albany, odkud nás měl autobus odvézt přímo do New Yorku. Před 11. hodinou nás na skoro liduprázdném nádraží nabral bus a my se vypravili na 3 hodinovou cestu do víru velkoměsta. Ve dvě hodiny jsme se potom ocitli na pravé, new yorské, rušné ulici.
Po vystoupení jsme se rozloučili s kamarády, kteří se také nechali svézt do NYC a už jsme na to byly samy.
První háček, který se tím tak objevil bylo to, že jsme si kvůli levnému značkovému oblečení každá musela dokoupit druhý kufr a tím se nám celé přesouvání jemně zhoršilo. Nedošlo nám totiž, že metro v New Yorku bylo založeno roku 1863, tudíž jsme nemohly využít eskalátorů a výtahů tak, jak jsme spoléhaly a předpokládaly. Každá jsme tedy měla dva kufry + menší zavazadlo (batoh/kabelku) a také žádné tušení o tom, kam vlastně pojedeme. Nevěděly jsme totiž, kde přesně nás autobus vysadí, a tak jsme naivně spoléhaly na to, že pak cestu metrem najdeme na mapě, která bude v přízemí metra jistě k dispozici (HA HA HA JASNĚ NAPROSTÁ BRNKAČKA) - aneb - háček číslo dvě je na světě, ale to předbíhám.
Pracně jsme dotáhly kufry do přízemí tím způsobem, že: 1. snesla první kufr, 2. stála nahoře (u dalších kufrů), 1. šla nahoru a nechala dole první kufr (klepajíc se strachy, aby ho někdo nevzal), 2. snesla druhý kufr a šla nahoru (nechajíc dole dva kufry, klepajíc se strachy, aby je někdo nevzal), 1. snesla třetí kufr a čekala dole, 2. snesla čtvrtý kufr a nakonec 1. a 2. oddychovaly 5 minut dole se všemi kufry, aby mohly pokračovat dál v cestě.
Řeknu Vám, že jsme byly úplně hotový už po prvním snášení a to nás mnoho dalších
(+ i vynášení!!!) ještě čekalo.
Než jsme se dostaly do NYC, dozvěděly jsme se, že se dá koupit MetroCard na celých 7 dní asi za 32 dolarů, což nám přišlo výhodný a rozhodly jsme se, že si ji každá taky pořídíme.
Tím se samozřejmě dostáváme k háčku číslo tři.
Přistoupily jsme k automatům s mírně pokleslým obličejem a čtyřmi kufry a snažily se vydedukovat, jak získat tu super výhodnou jízdenku na celý týden. V tu chvíli se k nám přichomýtnul bezdomovec s kelímkem v ruce a hrozně moc stál o to, že nám POMŮŽE.
"Nene, děkujeme, to je v pořádku," reagovaly jsme sebevědomě a pokračovaly ve zkoumání obrazovky s nabídkou tarifů.
U vedlejšího automatu si jízdenky kupovaly dvě starší paní, které nám - aniž bychom se musely ptát - poradily, jak získat kartičku a na co tedy kliknout.
Poděkovaly jsme, zaplatily každá 32 dolarů, kartička vyjela a my pomalu začaly zaklízet peněženky.
Jestli jste si ale mysleli, že nás pán s kelímkem už na dobro opustil - chyba. Jen co postarší paní odešly, byl zpátky v celé své parádě.
Začal nám tvrdit, že jsme si sice koupily MetroCard, ale není na ní žádný kredit, který prý ke vstupu do metra potřebujeme - to by mě nenapadlo. Začaly jsme kroutit hlavou - Co nám to říká sakra? Stejně tomu určitě nerozumí... V tom vzal Anet její kartičku, něco párkrát naklikal na obrazovce a když kartu přiložil, objevil se opravdu nulový kredit.
Začaly jsme se s Anet po sobě nejistě dívat - za co jsme teda právě daly 32 dolarů?!
Chvíli jsme jen postávaly a rozpačitě odolávaly nátlaku pána s kelímkem, který teď naklikal něco na obrazovce, kde se nyní objevovala nová suma k zaplacení, 30 dolarů. Bylo nám do breku a nevěděly jsme co dál.
Anet pokrčila rameny a přiložila platební kartu k automatu s "co se dá dělat" výrazem v obličeji. V tom se na monitoru zobrazila žádost o zadání poštovního směrovacího čísla z místa, kde byla karta vydána (Proč???). Než však Anet stihla PSČ najít v poznámkách v telefonu, transakce byla zrušena a bylo potřeba celý proces znovu opakovat. To stejné, včetně přerušení transakce kvůli PSČ, se stalo i v mém případě. Když nám ale pán s kelímkem a teď ještě se superhrdinovským výrazem ve tváři kontroloval kredit, byl konečně nabitý. Závěrem háčku číslo tři bylo to, když nám pán zachrastil kelímkem před obličejem a chtěl od nás drobné, za dobře odvedenou práci.
Nakrknutě jsme mu tam každá hodila jednu minci a už jsme se i se všemi kufry a těžce vydobytou MetroCard přesouvaly k mapě metra, čímž se vracíme k háčku číslo dvě.
Nevím, jak to máte Vy, ale já jsem byla jednu dobu zmatená i v metru v Praze. Víte, jak vypadá mapa metra newyorského? Jestli ne, tak přikládám obrázek pro představu.
My jsme se nacházely na stanici 28th street, na červené lince - bod č. 1 a naším cílem bylo dostat se na linku světle zelenou - bod číslo 5, kde se nacházelo naše vysněné ubytování, domluvené přes airbnb.
Řekly jsme si tedy, že to vezmeme spodní cestou a nějak dojedeme do toho uzlu všech linek, kde prostě přestoupíme a pofrčíme na naší finální zastávku v Brooklynu - Broadway.
Podháček druhého háčku bylo ale dostat se za turnikety metra. Asi si říkáte - proč byl tohle další problém? Měly kartu, tak by to mělo být v pohodě, ne? Nojo - ale pořád jsme měly ty čtyři kufry, se kterými to skrz turniket nešlo úplně jako po másle - co Vám budu povídat.
Kdo by to byl čekal, objevil se (kouzelný) pán s kelímkem, který přeskočil turnikety a otevřel nám z druhé strany velké drátěné dveře, které byly zjevně určené na vycházení a vcházení lidí třeba s kočárky, nebo taky ČTYŘMI KUFRY.
Začal na nás zběsile mávat, ať jako teda projdeme, vždyť takhle se to dělá a o co jde. Tenhle pán nás opravdu strašně znervózňoval - od začátku až do konce našeho SETKÁNÍ. Pořád na nás pokřikoval a tvrdil nám, že tohle je ta správná cesta a my z něj už byly fakt na prášky. Stály jsme u turniketů a tak nějak věděly, že takhle se to správně asi úplně nedělá. Na co jsme sakra jinak daly 62 dolarů za tu extra výhodnou týdenní MetroCard????
V tu chvíli nás zachránila neznámá černoška, která procházela kolem a všimla si, že jsme v nesnázích. Ukázala Anet, ať nedřív použije svou kartičku, projde turniketem, otevře dveře z vnitřní strany, já jí tam pak navezu všechny kufry a potom použiju svou kartičku a projdu turniketem i já. Taky dodala, že lidem, jako je pán s kelímkem, nemáme vůbec věřit a vůbec s nimi nemluvit, že se jen snaží z lidí dostat peníze a vlastně ani nepomáhají. ("To jsem moc ráda, že nám tak mile pomohl s tou MetroCard," pomyslela jsem si).
Poděkovaly jsme jí a šly čekat na metro, které nás nakonec vezlo úplně na druhou stranu, než jsme potřebovaly.
***
Doufám, že si užíváte předvánoční atmosféru a máte se hezky!
Brzy se můžete těšit na pokračování článku o prvním dni v NYC!!
Pokud máte podobné zkušenosti, dejte určitě vědět do komentářů! Budu ráda, když uvidím, že jsme nebyly jediné, kdo byl první den v New Yorku tak trochu ztracený (stylově se čtyřmi kufry oblečení samozřejmě!!)!
N.
Žádné komentáře:
Okomentovat