S batohem na zádech a hlavou plnou myšlenek
jsem mířila k místu, kde jsme se znovu měli všichni setkat.
Musím říct, že nás bylo opravdu hodně - studentů,
kteří se za pomoci UniLinku vydali do Anglie. Zabrali jsme prý polovinu
letadla.
Avšak nebyli jsme to jen my, studenti University of
Derby. Spolu s námi letěli odhodlanci, kteří se chystali na univerzitu - nejsem
si jistá, ale myslím, že - do Cardiffu.
I přesto je v Derby asi kolem 60 českých a slovenských
studentů. (Zdálo by se, že je to paráda, ale já tak jednostranný názor asi
nemám. O tom se určitě rozepíšu také v některém z následujících článků.)
Díky skupině na facebooku jsem už o prázdninách
poznala (rozuměj psali jsme si párkrát na chatu) pár lidí, kteří také mířili do
Derby.
S kým jsem si psala a řešila všechno okolo Anglie asi
nejvíc, byla Anet.
Pamatuju si, že ve frontě na odbavení jsme se pozdravily
a usmály se na sebe.
Proto jsem potom na místě setkání hledala právě Anet.
Postávala tam s dalšími holkami a tak jsem se trapně přidala ke konverzaci a
snažila se být co nejvíc v pohodě. Probíraly jsme úplně základní věci. Co jdeme
studovat, kde budeme bydlet, jaké z toho máme pocity...
V jeden moment jsem se musela tak jako vnitřně
pousmát... Spoustu cizích lidí se v určenou chvíli sešlo na jednom místě, aby
společně letěli žít do cizí země. Připadalo mi, že jsme všichni naprostí
blázni.
Naštěstí jsem s sebou měla svačinu, která byla potřeba
sníst, než se šlo do letadla. A tak jsem si zkrátila čekání sváčou a po chvíli
už jsem začala házet svoje klasický vtípky a všechno se zdálo být o něco lepší
a normálnější.
V letadle jsme se s holkami rozdělily.
Seděla jsem u okýnka, tak jsem si říkala, že budu
pozorovat venek, případně se prospím.
To jsem ale nevěděla, že si vedle mě sedne Pavel.
Po chvíli jsme se dali do řeči a já zjistila, že se
Pavel jmenuje Pavel a nejen že jede také studovat na uni v Derby, ale také že
bude bydlet na stejné koleji, jako já.
Skoro celý let jsme si povídali... A Pavlovy řeči jsou
opravdu něco nezapomenutelného.
I teď, když si na to vzpomenu, se musím usmívat.
"Ty vole mně se tam tak nechce. Já bych to
nejradši otočil a letěl zpátky. Proč to děláme? Vždyť jsme se tam měli tak
dobře a my letíme pryč. Tyvole..."
Můžu vám říct, že nic mi v ten den nepomohlo víc, než
tyhle uklidňující a motivační výroky.
Smála jsem se, ale zároveň jsem věděla, že na tom něco
je. Okamžitě jsem se snažila zahánět ty "že na tom něco je"
myšlenky... A radši jsem se jen smála. (A básnila o tom, že: "Koukni jak
jsou ty mraky strašně hezký! Takový obláčky! Úplně bych do nich chtěla skočit!
Ty taky?" - teď si říkám, jestli to náhodou nebyl náznak nějakého
zoufalství... Ale ne, myslím, že jen prostě vypadaly pohodlně...)
Po chvíli jsme se s Pavlem shodli, že se bavíme, jako
kdybychom se znali mnohem delší dobu.
Bylo super vědět, že je tam někdo další, koho znáte.
Někdo další, s kým si rozumíte.
Někdo další, kdo má dokonce bydlet na stejné koleji.
V 17 hodin britského času jsme přistáli v Birminghamu.
Po vystoupení jsme se znovu sešly s Anet, se kterou
jsme šly čekat na kufry.
Když měli všichni svá zavazadla, rozdělili jsme se už
podle univerzit a Klárka s Maruškou nás, studenty uni v Derby,
"předaly" Annie.
Bylo moc fajn, že pro nás uni poslala autobus, které
nás měl dovézt z letiště až přímo do Derby.
Annie byla studentka naší univerzity, která pracovala
v centru pro mezinárodní studenty a která na nás měla v průběhu cesty
dohlédnout a poskytnout nám základní informace o tom, co se bude v následující
dny dít.
Než jsme vyjeli, tak četla jména a kontrolovala,
jestli jsou všichni v autobuse. Tohle nevinné čtení se nakonec proměnilo v
okamžik, který moc příjemně uvolnil atmosféru. Chudák Annie se snažila přečíst
všechna zákeřná česká a slovenská příjmení a všichni se museli pousmát.
Asi kolem 18. hodiny jsme vyráželi na cestu.
Cesta z Birminghamu do Derby by měla trvat něco kolem
jedné hodiny.
Samozřejmě se setmělo a asi aby na nás už v první den
dýchla ta pravá britská atmosféra, tak začalo pršet.
Řidič byl opatrnější a ještě jsme museli udělat
několik zastávek v Buxtonu (což je město opět hodinu od Derby), kde má naše
univerzita taky kampus. Několik studentů mířilo tam, takže byla cesta mnohem,
ale mnohem delší.
Naštěstí nás autobus vysadil u obchodu a my jsme měli
možnost si rychle, než vysadí další studenty, něco koupit. Co se týče pitného
režimu, jsem dost lajdák a často se mi stane, že za celý den vypiju jednu
skleničku vody. V tenhle den to ale byla hrůza. Od 13 hodin, kdy jsem mamce
dala nevypitou láhev vody, kterou jsem myslela, že si ani do letištní haly
nemůžu vzít, jsem zhruba do 20 hodin, kdy nám zastavili u obchodu, nic nepila.
A proto opravdu doporučuju, když máte už v letadle
trochu žízeň, kupte si to jejich předražený pití, protože nikdy nevíte, jak
potom bude a nebude čas.
Většinu času v autobuse jsme si s Anet povídaly a
řešily všechno možný.
Ke konci cesty jsem i usnula a Anet mě vzbudila, když
jsme přijížděli do Derby, asi kolem 22. hodiny.
Tam jsme postupně začali objíždět všechny koleje a
vysazovat studenty.
Obě jsme napjatě očekávaly, kdy vyhlásí jméno jedné z
našich kolejí a hádaly, která z nás asi vystoupí dřív.
Nakonec jsme uslyšely název mojí koleje jako první.
Posbírala jsem si všechny svoje věci a rozloučila se s Anet s tím, že se
uvidíme druhý den.
Venku jsem si oddychla, že můj kufr nedali někomu
jinému a potom jsme s Annie, Pavlem a dalšími dvěma studenty z Čech vyšli k
recepci na koleji, kde jsme se měli zapsat a poté ubytovat.
Příště první dojmy z bytu, z pokoje a z Anglie a
fotky!
N.
Žádné komentáře:
Okomentovat